Sierre-Zinal patří mezi opravdové legendy horských běhů. Letos se běžel již po 46. a jeho prestiž rok od roku roste. Vyhrát na “Zinalu” je zkrátka něco jako vyhrát Wimbledon nebo Kitzbühel. Není divu, že se tu již několik let schází větší konkurence než na Mistrovství světa.
Může za to velice vstřícná politika švýcarských organizátorů s pozvánkami pro elitní běžce a také rychlá, méně technická trať, s optimální délkou 31 kilometrů a převýšením 2200 metrů, která se dá zaběhnout za dvě a půl hodiny. Každý rok se tu sejdou běžci ze všech kontinentů, aby zde poměřili své síly. Cestují sem početné skupiny Mexičanů a také závodníků z Jižní Ameriky, kteří rozhodně nejezdí jen tak do počtu, ale pravidelně se umisťují v první desítce. Jejich vyzyvateli jsou kromě Evropanů především Američané a také nejlepší Keňané či Eritrejci, kteří již mají s horskými běhy bohaté zkušenosti.
Trať z městečka Sierre, které leží na břehu řeky Rhôny v nadmořské výšce 570 metrů nad mořem, do horské vesničky Zinal, ležící v nadmořské výšce 1680 metrů, je již desítky let neměnná. Díky tomu lze porovnávat jednotlivé výkony a časy napříč ročníky a ve své podstatě zaběhnutý čas na Zinalu znamená více než konečné umístění. Kéž by si z tohoto vzali ponaučení také čeští organizátoři závodů a tratě každý rok neměnili…
VÍCE O ZÁVODĚ
Datum: 11. srpna (2019)
Místo: kanton Valais, 🇨🇭 Švýcarsko
Hlavní trať: 31 km s převýšením 2 200 m
Další tratě: nejsou, ovšem hlavní trať se dá jít nezávodně jako pochod
Web závodu: www.sierre-zinal.com
Kapacita: 5200 startujících, z toho cca polovina z kat. turistů
Jak se tam dostat: Autem z Prahy cca 1000 km popř. letecky do Ženevy, odtud cca 1-2 hod autem nebo vlakem.
Češi na Sierre-Zinal
Na Sierre-Zinal můžeme nalézt také velice výraznou českou stopu. Čtyřikrát za sebou (2006 – 2009) tu vyhrála Anna Straková (dříve Pichrtová). V roce 2008 dokonce ustanovila ženský traťový rekord 2:54:26, který až do letošního ročníku stále odolával… Závod poznal také českého vítěze. V roce 1997 jím byl Martin Horáček. To Robert Krupička, který má z Čechů na Sierre-Zinal bezkonkurenčně nejvíce účastí, tu po vítězství sahal několikrát, ale spokojit se musí s bilancí dvou druhých míst (2005, 2008) a dvou míst třetích (2007, 2010). Je zde však držitelem nejlepšího českého času 2:34:29.
Poslední dekádě ale dominuje někdo jiný. Asi nikoho nepřekvapí, že je to fenomém trailrunningu Kilian Jornet. První vítězství si zde připsal v roce 2010 a od té doby tu zvítězil ještě pětkrát. Traťový rekord Jonathana Wyatta 2:29:12 z roku 2003 se mu však dosud překonat nepodařilo. Čerstvý otec Kilian letos závodí ve velké pohodě a již dopředu avizoval, že se pokusí na tento letitý rekord zaútočit. Dopomoci mu k tomu má nejnabitější startovka v historii závodu. Na Zinal míří každý rok ti nejlepší závodníci ze skyrunningu, trailrunningu, běhu do vrchu, ale i výborní silniční běžci.
Svátek horského běhu
Letos bylo organizátory pozváno do elitní kategorie více než 150 běžců a běžkyň z celého světa. Díky trenérovi Robertovi Krupičkovi, který bude díky výše uvedeným výsledkům na Zinalu vždy váženým hostem, jsem mezi ně patřil i já. Organizátoři pro všechny pozvané připravují bohatý program, který probíhá již od středy a kromě společného stravování po různých místech v okolí zahrnuje také poznávání místní kultury.
Spolu s dalšími eliťáky jsem mohl zažít na chajdě nad Zinalem pravý švýcarský raclette (pro milovníka sýrů všeho druhu naprosto dokonalá věc) nebo grilování na horní stanici lanovky Sorebois s výhledem na všech pět čtyřtisícovek, které symbolizují závod od samého počátku. Vlastně vše, co se v týdnu závodu v Zinalu děje, má dlouhou tradici a umožňuje běžcům z celého světa trávit čas společně a blíže se poznat. Na žádný projev rivality zde nenarazíte, naopak. S kýmkoliv si můžete vyměnit své zkušenosti o čemkoliv nebo třeba probrat právě probíhající sezónu. I to je na horském běhu krásné a spousta jiných sportů by nám mohla takovouhle atmosféru závidět.
Zvláštní kapitolou je potom letošní účastnická medaile. 46. ročník je zasvědcen nejvyšší ze všech čtyřtisícovek, které se tyčí nad Zinalem – Weisshorn 4 506 m.n.m. Skupina tří horolezců vylezla na jeho vrchol, odkud přinesla kusy horniny. Kameny byly poté rozdrceny na malé kousky a vsazeny do originální medaile ze speciální slitiny. Jak mě obvykle účastnické medaile nechávají chladným, tuhle si na památku moc rád uschovám.
Nejrychlejší v historii
Start je na Zinalu trochu nešťastně až v 10:00, kdy už bývá v létě velké horko. A to z důvodu, že v pět hodin ráno na stejné trati startuje kategorie turistů, která čítá podobně jako hlavní závod přes dva tisíce lidí. Většina z nich dorazí do cíle dříve než první závodníci a vytvoří tam tak výtečnou atmosféru. Bohužel ty poslední z nich ještě potkáváme v seběhu na posledních kilometrech trati.
Ani o tomto závodě tedy nebudeme ušetřeni jasné oblohy a teplot okolo třiceti stupňů. První stoupání je sice ve stínu, ale v druhé polovině už se člověk nemá kde schovat. Na druhou stranu, pokud je forma tak to dobrým výkonům tolik nevadí. To ostatně dokázal Kilian Jornet, který nenechal od startu nikoho na pochybách, kdo je v horském běhu králem a celou trať proběhl v neuvěřitelném čase 2:25:35. Traťový rekord tak překonal o skoro čtyři minuty! Mimochodem, běžel v silničkách…
Pouhou minutu za ním doběhl Eritrejec Petro Mamu, který Kiliana po celý závod stíhal a v jednu chvíli ho měl dokonce na dohled. Petro Mamu je zkušený vrchař, několikásobný mistr světa v běhu do vrchu a vítěz mnoha horských závodů. Také Kiliana v minulosti už několikrát pokořil. Letos se vrátil v nevídané formě po dopingovém trestu z roku 2017 za použití zakázaného prostředku na astma.
Podobně neuvěřitelné výkony byly vidět také mezi ženami. Rekordní čas Anny Pichrtové z roku 2008 dostal na frak o více než pět minut v podání Švýcarky Maude Mathys, která zaběhla čas 2:49:20 a těsně by se ještě o pár sekund dostala pod čas traťáku také její krajanka Judith Wyder časem 2:54:20.
Jak dopadli Češi?
Doba, kdy Češi běhali na Zinalu o medaile už je pryč, přesto se jich každý rok na startu několik objeví. Z holek to byly letos Kateřina Matrasová a Adéla Stránská. Z kluků potom kromě mě a Roberta Krupičky ještě Filip Záveský. Pro všechny kromě Roberta to byla premiéra.
Katka Matrasová doběhla s časem 3:41:11 jako 33. a zhruba sedm minut za ní finišovala Adéla Stránská, která dokonce průběžně atakovala 15. – 20. místo, ale v závěru ji srazily křeče. Filip Záveský zvládl trať za 4 hodiny a 15 minut. No a jak dopadli my s trenérem?
Já jsem během celé první hodiny v kopci bojoval více než se soupěři spíš sám se sebou někde kolem stého místa. Povzbudivé nebylo ani to, když se kolem mě asi deset minut po startu přehnala první žena a chvíli po ní ta druhá… Když se trať začala rovnat, nohy částečně povolily a já se rozhodl, že to ještě zkusím a zaběhnu čas alespoň pod tři hodiny.
Na mezičase v Chandolinu zhruba v půlce trati na mě čekal Aleš, který nám přijel zafandit z Čech a hlásil mi, že to ještě není tak hrozný, ať máknu a že Robert je dvě minuty přede mnou. Jeho povzbuzení mě hodně nakoplo a mazal jsem dál stahovat další soupeře. Mezičas 2:04:02 na Hotelu Weisshorn vypadal docela slušně a stačilo už “jenom” seběhnout dvanáct kilometrů do cíle. Zničující bylo polední slunce, které mi dávalo tentokrát zabrat asi více, než ostatním.
Přesto jsem to dolů valil co to šlo a díky méně technickému terénu jsem předběhl i několik dalších lidí. Asi čtyři kilometry před cílem mi ale během chvíle vcelku došlo a vypadalo to, že to bude ještě boj. V závěru je asi dvoukilometrový seběh s průměrným sklonem přes 20 % a to bylo potřeba ještě přežít. To se mi podařilo, akorát se přese mě dostala druhá Judyth Wyder, které jsem v horní části trati zase utekl. Najedou si všímám Roberta, jak stojí asi kilometr před cílem a volá na mě, že je to dobré. V duchu si řikám, kde se tady vzal? Jinak ale moc nevnímám, protože cítím náběh na křeče a tak zpomaluji a doklusávám do cíle. Cílem probíhám v čase 2:54:42 na 67. místě. Paradoxně ještě s tímto časem beru bonus 100 švýcarských franků za čas pod 2:55. Je to sice symbolické, ale za tu dřinu to potěší.
Na závod jsem oblékl svůj “sváteční” dres Inov-8, který jsem dostal loni od Petera Maksimova v Coloradu na závod Pikes Peak Ascent, a kam bohužel, i když jsem to měl původně v plánu, letos nejedu.
V cíli se od Roberta dozvídám, že to v Chandolinu u Aleše zabalil a schoval se do křoví, když jsem kolem probíhal. To musím vážně ocenit, protože kdybych ho tam viděl tak mě to asi zlomí úplně. Pocity jsme měli oba dost podobné, ale mně se to podařilo ještě v druhé půlce ještě solidně rozběhnout.
Dopingový oblak nad výsledky Sierre-Zinal
Na závěr jedno vážnější téma, které jsem nakousl již výše. U takto neuvěřitelných výkonů, které vstupují do dějin trailrunningu a horského běhu, jasně vyvstává otázka, zda jsou tyto výkony stroprocentně čisté? Obecně se má za to, že se v tomtu sportu přece nedopuje, protože jde o běh v přírodě a nikomu se to nemůže vyplatit. To podle mě už ale dávno neplatí. Vzdyť vítězové si z Zinalu odváží na prize money každý téměř deset tisíc švýcarských franků.
Při bližším zkoumání výsledků nejlepší desítky závodníků a závodnic můžeme najít hned několik usvědčených dopingových hříšníků. Případ Eritrejce Petra Mama je posledním z nich. Ten byl v roce 2017 na Mistrovství světa v běhu do vrchu pozitivně testován na zakázanou látku na astma. Za to dostal dvouletý distanc, který mu byl za přiznání a spolupráci s IAAF a WADA snížen na devět měsíců.
Suverénní Švýcarka Maude Mathys, která nyní láme jeden rekord za druhým, dostala v roce 2015 od antidopingové komise varování za užití nepovolené látky clomiphene, kterou prý užila, když se pokoušela otěhotnět. Samostatnou kapitolou je potom případ Italky Elisy Desco, která si v minulosti odpykala dvouletý trest za EPO. V té době byl její hlavní sport běžecké lyžování. Na Zinalu letos doběhla sedmá.
Pod pěti čtyřtisícovkami
Přesto jsem ale rád, že jsem mohl být tohoto závodu pod pěti čtyřtisícovími vrcholy, který svou kvalitou vešel do dějin, součástí. Osobně mě zajímá otázka, jak dlouho letos zaběhnuté traťové rekordy vydrží? Zároveň jsem zde zakončil svou účast v letošní Golden Trail Series, kde se mi sice nedařilo úplně podle představ, ale i tak to za to stálo! Na analýzu je ještě brzy, teď budu všechny síly směřovat k listopadovému Mistrovství světa v běhu do vrchu, které se koná v Argentině!
Díky moc všem, co mi drží palce a podporují mě!
