S odstupem několika měsíců, s lehkým humorem a dvojitou porcí fotek přináším své zážitky z loňského Mistrovství světa v běhu do vrchu, které se konalo 15. – 16. listopadu v Argentině v městečku Villa la Angostura. Pozdní termín i lokalita na druhé straně zeměkoule byly poněkud neobvyklé a tak bylo jasné, že dole v Patagonii se může přihodit cokoliv!
Hned na úvod ale musím uvést, že se svým 38. místem na maratonské trati spokojený nejsem a po loňském 9. místě v Karpaczi (POL) a předloňském 12. místě v Premaně (ITA) jde o velké zklamání. Příčiny třeba někdy rozeberu v jiném článku, ale i když jsem se na podzim obecně nepotkal s dobrou formou, pro výsledek v Argentině jsem udělal vše, co bylo v mých silách.
Mistrovský závod se běžel na 41,5 kilometrů dlouhé trati s převýšením 2184 metrů a startovalo na něm přes sto borců z 27 zemí. Z našeho týmu mužů si nejlépe vedl 16. Jiří Čípa následovaný na 19. místě Robertem Krupičkou, 32. druhý potom s odstupem doběhl Petr Pechek a Vít Pavlišta závod nedokončil. V týmech nám to dalo na 7. místo z celkem 19 hodnocených zemí. Loňské prvenství se nám tak obhájit nepodařilo, ale v tom je právě někdy krása horských běhů, každý je naprosto odlišný. Odkaz na kompletní výsledky zde.
Dost bylo vysokých čísel! Pojďme se podívat, co takový závod v Argentině obnáší a co se vám při něm může všechno přihodit 🙂 Těchto 10 zážitků mi v hlavě utkvělo z celého týdne nejvíc.
1. Nekonečná cesta a “hotel”, kam jsme se nevešli
Do Argentiny nás cestovalo celkem 26 sportovců a 13(!) členů doprovodu. Jak prohlásil můj kamarád a horolezec Radek Groh, takhle velkou českou expedici do Patagonie ještě neviděl.
Foto: Český Atletický svaz
Cesta do dějiště MS byla pekelně dlouhá a v součtu trvala kolem třiceti hodin. Z Prahy do Frankfurtu to byla ještě brnkačka, ale hned poté následoval čtrnáctihodinový let “Jumbem” do Buenos Aires. Nikdy jsem v letadle tak dlouhou dobu nestrávil. Z Buenos Aires nás potom ještě čekal tříhodinový přelet do Bariloche odkud už to byla jenom jedna hodina autobusem do Villa la Angostura.
K mírnému rozčarování došlo po příjezdu na “hotel”, ve skutečnosti do malého loveckého srubu, kde se personál zhrozil, kolik že nás to je, a že se tam nevejdeme. Po více než dvou hodinách dohadování se nakonec potřebné pokoje našly, zajímavé. Naše přesné počty museli mít samozřejmě k dispozici dlouhé týdny dopředu…
Konečně jsme se po dlouhé cestě mohli ubytovat a udělat ze sebe zase lidi. Nakonec to tam tak špatné nebylo, nádherný výhled na břehu jezera, za rohem národní park a to, že to byla stará rozvrzaná chajda člověk tolik neřešil, hlavně, že tam bylo teplo. Stejně to bylo jen na šest nocí.
2. Slunce, hory a jezera
Odskočit si z listopadového marastu do tepla je fajn samo o sobě. V Patagonii právě skončila zima a i místní byli překvapení z razantního nástupu jara. Poprvé v životě jsem se ocitl na jižní polokouli a prvně také v Jižní Americe. Příroda kolem byla jak z katalogu a protože jsme stejně před závodem nic moc dělat nemohli, poznávali jsme ji především při lehkých trénincích a výhledy si užívali při proběhnutí části naší maratonské tratě.
Villa la Angostura je především zimní lyžařské středisko a kopce v okolí dosahují nadmořské výšky zhruba k 1800 metrům. V dálce jsou potom vidět mnohem vyšší Andy, které se nacházejí na hranici s Chile. Bylo by hezké podívat se někdy i tam.
3. Argentinský steak
Asi nejvíc lidí se mě ptalo, jaké tam mají jídlo a co jsme tedy jedli. No po pravdě stravování pro závodníky nebylo nic moc. Na obědy i večere jsme museli jezdit do 3 km vzdálené školní jídelny, kde jsme vždy dostali nějakou takovouhle kejdu, která se navíc obden opakovala :-/
No, brzy jsme s klukama pochopili, že tady se toho pověstného Argentinského steaku nedočkáme. Naštěstí kousek od naší ubikace byla slušná restaurace, kam sice kuchař chodil až v půl deváté večer (dříve místní stejně nevečeří) a možná když viděl třicet hladových Čechů tak to chtěl zase obrátit domů… 🙂 ale tam jsme si většinou pochutnali!
4. Toulaví psi
Hned při první procházce po okolí jsme zaznamenali nezvyklé množství volně pobíhajících psů, kteří navíc většinou ani neměli žádný obojek a majitele už vůbec ne. Byli jsme k nim pochopitelně ze začátku trochu nedůvěřiví a báli jsme se jich. Pak jsme ale zjistli, že jsou v pohodě a nic nedělají. Jednalo se vždy o velká plemena, žádné gaučáky, a vypadali vcelku spokojeně. Řekl bych, že ty nedojedené porce obřích steaků půjdou právě za nimi.
Dokonce i během závodu se jich hodně motalo přímo mezi běžci a prý také běželi téměř půlku trati s maratonci na čele. Pro nás trochu nezvyklé a v západní Evropě nepřípustné, tady si s tím však hlavu nikdo nelámal. Přede mnou také běžel jeden takový asi minutu v prošlapané stopě ve sněhu v horních partiích trati. Musel jsem proto zpomalit a přizpůsobit se jeho tempu, alespoň jsem ten kopec nepřepálil.
5. Mistrovství světa v běhu do vrchu “classic”
Den před maratonským závodem se běželo MS na klasické “krátké” distanci, což zde znamenalo okruh dlouhý 14.7 km s převýšením 750 m a výsledným časem okolo jedné hodiny, samozřejmě v brutálním tempu. Junioři a juniorky běželi o něco méně. Česká republika zde měla kompletní čtyřčlenná družstva mužů, žen, juniorů a juniorek. To byl ostatně hlavní důvod, proč nás do Argentiny cestovalo tolik.
V tento den se bohužel (spíš bych měl ale napsat bohudík viz dále) skokově zhořšilo počasí, celou noc pršelo a tyto závody, kde jednotlivé kategorie startují odděleně, se běžely v dešti a v bahně přes rozvodněné potoky. Od rána se nám ale skvěle dařilo! Začalo to už prvním závodem, kde brala juniorka Barbora Havlíčková stříbro a jako bonus skončily naše juniorky v týmech třetí.
I když junioři skončili medailově na prázdno, to hlavní mělo teprve přijít. Mezi ženami doběhla na skvělém čtvrtém místě Adéla Stránská, kterou doplnily desátá Tereza Hrochová a jedenáctá Pavla Schorná-Matyášová a holky tímto výsledkem braly týmové stříbro. Už s tímhle nikdo moc nepočítal a to ještě zbývali muži.
S napětím jsme čekali na čelo mužského závodu, kde si podle předpokladů běžel s lehkým náskokem pro zlato Američan Joseph Gray, následovaný Italem Maestrim. Kousek se za nimi se však znenadání objevila skupinka tří lidí včetně našich Honzy Janů a Marka Chrasciny. Stáli jsme zhruba kilometr před cílem a fandili. Já byl z toho tak konsternovaný, že jsem se je pokusil natočit, ale moc se mi to nedařilo. Alespoň je video docela autentické:
Bronz se nakonec podařilo vybojoval Marku Chrascinovi a Jan Janů doběhl tři vteřiny za ním na čtvrtém místě. Úspěch dokonale podtrhl desátý Jáchym Kovář a čeští muži brali v týmech ZLATÉ MEDAILE před Američany a Italy! Vlastně “zkopírovali” náš úspěch z roku 2018 z Polska z MS v běhu do vrchu na dlouhé distanci, kde jsme podobným způsobem zvítězili my “maratonci”.
Opět se ukázalo, že jsme vrchařskou velmocí a v této disciplíně dokážeme konkurovat celému světu. Navíc déšť, který od noci vytrvale skrápěl trať, vytvořil ze závodu dokonalý “motokros” s kterým si zkrátka poradili Češi nejlépe! Tohle bylo hodně dobrý… Zážitek no. 1!
6. Brody přes horské říčky
Jak na krátké tak na maratonské trati bylo několik brodů přes menší potoky až větší říčky, které bylo potřeba překonat. Na tom by nebylo zas tak nic divného, běh v přírodě skýtá i větší záludnosti, ale úplně mi nejde do hlavy, že pokud mám přes potok nestabilní lávku v bídném stavu, že radši volím cestu samotným potokem, abych se nezranil, proč ji zkrátka neopravím, když už jsem o pořádání MS věděl rok a půl dopředu?
Argentinci to v závodě vyřešili po svém. Na každou stranu lávky dali dva záchranáře, kteří drželi v úrovni prsou lano a závodníci se mohli přidržovat právě toho lana. Jak jste mohli vidět z předchozího videa, při pátečním závodě docela dost pršelo a logicky to zesílilo proud a zvýšilo hladinu všech říček na trati. Narychlo se kvůli tomu dokonce juniorské tratě částečně měnily, protože asi 20 metrů pod brodem byl sedmdesátimetrový vodopád, kam opravdu nikdo nechtěl zahučet. I tak měly junioři a juniorky co dělat, jak ilustuje třeba tohle video:
7. Doprava stopem
Autostop byl naším často využívaným způsobem, jak se dostat z ubytování do města, na jídlo, na vyhlášení nebo třeba na start závodu. Jo, je sice pravda, že v pěti, osmi nebo patnáci lidech se stopuje dost špatně, na druhou stranu místní byli velice milí a díky reprezentačnímu oblečení nám zastavovali poměrně často. Z večeře jsem takhle jednou jel dokonce na korbě pickcupu, protože v autě už nebylo místo. Oficiálně pro nás sice jezdil autobus, ale přijel buď zbytečně brzo nebo měl naopak velké zpoždění.
Na druhou stranu, kdy se vám stane, že na start Mistrovství světa jedete stopem? 😀 Tenhle dobrák nás vzal do své Pandy a ještě si s náma za jízdy stihl udělat selfie. Kousek před námi to v podobném vozidle valili Vítek Pavlišťa s Péťou Pechkem. Na startu jsme díky tomu byli tak akorát a v kompletním složení!
8. Závod Salomon K42 Villa la Angostura
Samotný mistrovský závod byl odstartován ve dvou vlnách. Do té první patřili závodníci běžící v rámci Mistrovství světa v běhu do vrchu na dlouhé distanci, tedy asi stovka mužů a šedesátka žen a asi dvacet minut na to samotný závod Salomon K42 Villa la Angostura, který se zde běhá pravidelně. Tratě obou závodů byly shodné, jen pro závodníky v rámci MS platila přísnější pravidla, například v podobě zákazu používání holí a občerstování jen na oficiálních občerstvovačkách. Sám jsem však předbíhal Peruánce, který si nalámal hole z bambusu přímo na trati. Je toto dovoleno? No naštěstí doběhl za mnou, a tak jsem se touto otázkou nemusel zabývat.
Popravdě jsme vůbec netušili, kde se v tomto koutě země vzalo přes dva tisíce běžců běžících normální závod?! V naprosté většině to byly Argentinci a Peruánci.
I když na trati bylo spousta krásných míst, dojem trochu kazila právě ta slabší místa v dolních partiích trati. Uvažovali jsme, zda by se radši neměl závod přejmenovat na “Přes tři smetiště” 🙂 protože se několikrát přebíhaly záhadné hromady kdoví čeho, kde to navíc všude neuvěřitelně prášilo.
V horních partiích to však bylo místy nádherné a jak mi to úplně neběželo podle představ, musel jsem zvolnit a byl čas se i trochu rozhlédnout. Na trati se vystřídala široká škála různých povrchů od hlíny a všudypřítomného prachu, přes bláto z předchozích deštů po sopečný popílek a nakonec sníh na hlavním kopci.
V mužích vyhrál Američan Jim Walmsley, v ženách kralovala Rumunka Cristina Simion. Zajímavostí byla účast bývalé špičkové biatlonistky Laury Dahlmeierové, která doběhla na solidním 27. místě. Z našich žen běžela nejlépe Lucie Maršánová, která dlouho bojovala v elitní desítce, ale nakonec se propadla na 15. příčku. I tak na její premiéru skvělý výsledek!
9. Běh po sněhu
Z dostupných informací a z videí z předchozích ročníků jsme již dopředu věděli, že se nahoře poběží kus po sněhu. To nám nevadí, protože jsme na sníh zvyklý. Z našeho týmu si byl tento kopec vyběhnout pouze Jirka Čípa a potom někteří členové realizačního týmu takže aktuálních informací, jak to tam vypadá, jsme měli dostatek. Sníh byl hodně mokrý a nedalo se po něm běžet vůbec rychle, každý krok stál dvojnásobek sil. Pro všechny to však bylo stejné a na posledním kilometru závěrečného kopce už žádné velké rozdíly nevznikaly.
Ta pravá sranda nastala až při seběhu, kde jsme sbíhali horní část sjezdovky. Seběhy po sněhu miluji a tohle bylo velice příjemné zpestření. Podle fotek si můžete všimnout různých stylů a taktik, jak na to!
Já jsem teda zvolil klasický způsob “běžmo”, na který jsem zvyklý z Krkonoš 🙂
A ještě jeden argentinský fanda bobování:
10. Patagonie
Jak jste se mohli přesvědčit, i za týden na jednom místě se dá zažít spousta věcí, zvlášť když jste prakticky na druhé straně planety. Byla to sice krátká zato poměrně intenzivní zkušenost z Jižní Ameriky, na kterou bych chtěl v budoucnu navázat svou soukromou výpravou. Krásná příroda, úžasné hory, milí lidé a co si budeme povídat, pro nás stále ještě docela přiznivé ceny, dělají z tohoto koutu země obrovsky přitažlivou oblast.
Za naprostou pohodu a kotel srandy děkuji především klukům z CZE týmu Robertovi, Vítkovi, Péťovi a Jirkovi, který jediný na společné fotce chybí, protože právě tréninkově zdolává nejvyšší vrchol trati.
